Sonet I.                                                           

Dříve než on ukázal se,                                   

Měl už pověst jako křen.                                 

Studenty prý vyhazuje                                     

Ať je noc či ať je den.                                      

Pak však přišel zcela jiný,                                

Jako božský Rudolf náš,                                   

Žádá sice hodně dřiny,                                      

Srandy však je mecenáš.                                   

Zajímavě přednáší nám,                                     

A když trošku upije,                                           

Srší vtipem jako jiskra,                                      

Srdce své nám vylije.                                         

 

Tak co, Rudo? U zkoušek                                  

Budeš také svatoušek?!?                                     

 

Sonet II.

Hodný děda usměvavý

Vešel rázně do dveří

A ten jeho výraz smavý

Pryč je – jak když udeří.                                  

Pavel Prošek polárník je,

a ví toho příliš dost.

jedovatý je jak zmije,

V sedm ráno vzbouzí zlost.

Na přednáškách nelze svačit,

ani čistou vodu pít,                             

četné fóry musí stačit,

Potichu má student klít…

 

Polárníku Pavle Prošku:

Buď už na nás hodný trošku!

 

Sonet III.                                                             

Vůbec první človíček                                          

S nímž jsme tu čest měli,                                     

Jmenoval se Mulíček,                                          

Připadal nám skvělý.                                           

Mluví jako akademik,                                          

Když však dojde k hospodě,                                 

Stává se z něj alkoholik,                                      

Brzy plave na vodě.                                              

S učivem nám nezatápí,                                        

Zkouška prý je v pohodě,                                      

Texty nám dá dva dny předem,                            

Nenechá nic náhodě.                                             

 

Nuže, pane Ondřeji,                                              

Studenti Ti moc přejí

 

Sonet IV.

Představte si v posluchárně

hanáckého stréce,                           

dvě hodiny zkouší zdárně                                       

Utopit nás v mléce.                                    

Jeho projev – to je drama.                                   

Říká: prkce zledělství,                        

občas neví kudy kama,                                                        

Zpěvný hlas pak třídou zní.

Jako člověk zlý nebude,

o tom není pochyby.

Místo slov však lepší bude

Zajít si s ním na ryby!

 

Ej, docente Věžníku,

ty náš zvláštní kolíku!

 

Sonet V.                                                               

Hodný, bílý děda Mráz,                                       

Věčný úsměv v tváři,                                           

Místo aby přednášel –                                          

Pohádkami září.                                                    

K zápiskům se nehodí                                           

Jeho intermezza,                                                    

Avšak sluchu lahodí,                                             

Když tak krásně“kecá“.                                         

Jak kdys bloudil v Německu,                                 

Či stěhoval barák,                                                    

Vykládá nám jak děcku,                                         

Statný junák Řehák.                                                

 

Nuže, Stando Řeháku-                                             

Zempl, ten máš na háku!                                          

 

Sonet VI.

Nos červený,tváře rudé,

pod blond kšticí Řeřicha.                       

Slivovičku na podnose,

Blahem slastně zavzdychá.

Lev brněnských výčepů

studentkám se dvoří,                                                                                  

nechal kolo v kolejích-                                                                                                                   

To ho nepokoří.

Co chce říct,to řekne spatra.

Je třeba ho pobídnout,

vzdělání v něm hoří vatra,             

Jistě má co nabídnout.                                             

 

Takže Radku, Řepo zvaný -

Nebuď v lihu promovaný!

 

Sonet VI.                                                                         

Cigárko si zapálíme,                                                        

Dáme pivka doušek,                                                        

Zasníme se, a hned víme,                                                 

Jak vypadá Toušek.                                                           

Popelník na kraji stolu,                                                    

Plný vajglů čmoudících,                                                   

Bojí se,že spadne dolů-                                                     

Chraplavý je jeho smích.                                                  

Dovolte mi, kamarádi,                                                      

Drobnou metaforu:                                                            

Václav Toušek připomíná                                                  

Parfém od Dioru…                                                            

 

Proč se asi tak ničí?                                                            

Chce mít život jepičí?                                                          

 

Sonet VII.

Jste-li toho názoru,

že se v aule spinká,

vyhněte se přednáškám

Filozofa Hynka.

Mluví jako aristokrat,

břitce, jasně , noblesně,

přemýšlet nás nutí stokrát,

Než zvedne prst vítězně.

V jeho hlavě katakomba

otvírá se bezedná:

suverén jak lyžař Tomba-

všechno ví a všechno zná.

 

A tak milý pane Hynku-

Nezmizte nám na vejminku…

 

Sonet IX.                                                                            

Kulatá je naše Země,                                                           

Obrovský je ten náš svět.                                                    

Nekonečné lidské plémě,                                                    

Tu zvíře a tu zas květ.                                                          

Kdysi dávní hrdinové                                                          

Prolezli snad každý kout:                                                    

Dnes má věda muže nové,                                                   

Kteří touží létat, plout.                                                         

Od nich pak se dozvídáte,                                                    

Jak se v Kongu rybaří.                                                          

V Pákistánu? Že se ptáte-                                                      

Lesům se tam nedaří…                                                        

 

Že náš svět je nekonečný,                                                     

Potvrzuje pan Konečný.                                                          

 

Sonet X.

Nomen omen – pravda svatá,

Troufnu si říct odvěká.

Ne vždy ovšem muška zlatá

Šťastným dělá člověka!

Jak jen může Šťastná býti,

upřímně se radovat,

když ji baví furt jen rýti,

Slovíčkařit,hubovat?

„čeho,kde,kdy“-její totem,

Když vám vrací cvičení:

a zvlášť půl dne před zápočtem

je to vážně k zbláznění…

 

Celá tahle historka

Jmenuje se Viktorka.

 

Sonet XI.                                                                             

Precizně vždy vymóděn                                                       

V elegantním sáčku,                                                            

Dovolte mi představit                                                          

Morfologa Máčku.                                                                

Na večerních přednáškách –                                                

O žízni a hladu-                                                                    

Postaven je do role                                                                 

Uspávače hadů.                                                                     

Jenom občas zableskne                                                         

Úsměv jeho tváří,                                                                   

To když na nás za dveřmi                                                      

Hvízdnou kaktusáři…                                                           

 

Takže Zdendo,i když spíme,                                                   

Z tvých přednášek něco víme!                                               

 

Sonet XII.

Na večírku geografů -

kdo to tam tak pindá?

Plný srandy, plný blafů,

Náš magistr Brynda.

„Statistika? Ach ta hrůza!“

zahaleká hlasitě,

potom klne jako lůza,

Šťavnatě a barvitě.

Ve cviku však zamračený

doktorandský mládenec

Každý tam je-muži,ženy-

pilný jako mravenec.

 

Časem on však všechno srovná:

Viktorce se nevyrovná.

 

Sonet XIII.

Za silnými obroučkami

Jeví se tvář dobrácká.

A nejsou to žádné klamy,

Žádná mošna žebrácká.

S laskavostí vytrvalou

Za katedrou přednáší,

Naději má ovšem malou,

Že to žáky povznáší.

Učí totiž analýzu,

Komponenty,faktory,

Kam se hrabe na tu dýzu,

Nebo třeba na hory…

 

K dotazům je ovšem svolný

Hodný strýček Dobrovolný.

 

Sonet XIV.

Je to člověk tváří více.

Čert se občas vyznej v něm,

tuhle sype vtipy sice,

jindy zas je katanem.

Když nás loni na přednáškách

 v jednom kuse péroval,

koho tenkrát napadlo by,

že by tolik fórů znal.

Tehdy připadal nám spíše

jako potměšilý ras,

dneska houkne na nás tiše:

„Pojďte se mnou na Špilas!“

 

Někdy pašák, jindy boss –

třídní garant Herberos!

 

Sonet XV.

Šestá hodina odbila

a ticho v posluchárně

před níž ta naše flotila

čeká Koláře marně.

Přiřítil se až ve čtvrt, sám,

a hledá klíče v kapsách.

Mám já je tam? Či nemám?

Odkráčí jako ve snách…

Po klíčích se snad slehla zem.

S pomocí paní vrátné

otvírá místnost šperhákem,

což není zas tak špatné!

 

Tak začíná předmět Hydra

v podání páně Koláře Dra.

 

Sonet XVI.

Co je index disperrrze?

Hrrrozně zrrrádná věc!

Povídá nám magistrrr

po námaze přec.

Obyvatelé té Prrrahy

jsou prrrý hrrrozní chudáci,

potrrraviny maj tam drrrahý –

zato maj co na prrráci.

Přes návaly rrrázných slov

prrrochází náš Segedín,

vysvětlit však dokáže,

Brrrno že je víc než Zlín…

 

Studentům se dává všanc

rrráčkující Seidenglanz.

 

Sonet  XVII.

Poprvé jsem kdysi zblejsknul

název jeho předmětu,

tehdy jsem si tiše vejsknul –

zapíšu si vědu tu!

Netuše, co název říká,

šel jsem na to zvesela,

se znaky si dávno tyká

vysoký pan Drápela.

Když hovoří, najednou se

zničehonic zarazí,

Popřemýšlí, a pak zase

nějakou značku zobrazí.

 

Nestorem je na Ústavu,

má však velechytrou hlavu.